Historická schránka v sobě nese jednu z mála institucí na Slovensku (i v Česku), která se zabývá tím nejaktuálnějším, co se v současném uměleckém světě odehrává – sbíráním a vystavováním intermédií.
Galerie si specifické zaměření vybrala po roce 1989, kdy se začala soustředit především na výzkum a prezentaci postkonceptuálních a neokonceptuálních děl, pro něž je charakteristické rozšíření způsobů, jak myšlenku výtvarně vyjádřit a předat. Kromě klasických médií, jako jsou obrazy či sochy, tak umělci stále častěji začali využívat tzv. nová média – objekty, site-specific instalace, formy různě pracující s videem i audiem, digitální fotografii, později 3D tisk aj. Intermediální tvorba pak syntetizuje jednotlivé prvky do originálního celku.
Význam intermédií výborně formuloval sběratel a zakladatel Kunsthalle Praha Petr Pudil v rozhovoru pro internetový portál ARTplus[1]. Poukázal na skutečnost, že se mnohé aspekty našeho života vlivem digitalizace za posledních 20–30 let změnily, a je tedy logické, že se tato změna promítla i do umění. Nová média přirovnal k počátkům impresionismu ve Francii v 19. století, kdy došlo k obrovské změně a umělci přestali realisticky zachycovat skutečnost. Mnozí v té době rovněž nebyli přesvědčení, že je to správná cesta, ale dnes jsou impresionistická díla velmi ceněna a tento směr sehrál zásadní roli ve vývoji umění. Stejně tak se podle Pudila i v digitálním umění odehrává v současnosti něco, co bude mít za sto let velkou relevanci.
Nové způsoby uměleckého vyjadřování s sebou nesou i nové nároky na příjemce sdělení – návštěvníka výstavy. A to může být důvod, proč obliba intermédií, alespoň u české a slovenské veřejnosti, není zatím příliš vysoká. Jednoduše řečeno, obraz či sochu jsme si zvykli přijímat, zatímco například s videozáznamem v galerii máme stále trochu problém. Což je samozřejmě škoda, protože umělecká díla reagující na aktuální dění nám mohou dodat důležité podněty pro reflektování našeho osobního života, ale i života a směřování společnosti, které jsme nedílnou součástí. A čím více se veřejnost bude s intermediálními díly setkávat, tím snadněji bude umět dekódovat sdělení v nich obsažené, a tím větší „užitek” z tohoto umění bude společnost mít.
První muzeum intermédií
PGU v Žilině jako jedna z prvních galerií na Slovensku začala i s akviziční činností intermediální tvorby, což je téma samo o sobě. Již z povahy těchto děl je jejich dokumentace, evidence, deponování či dokonce restaurování velmi náročný proces. Každé dílo je velmi unikátní a vyžaduje specifické způsoby uložení, údržby i opětovné prezentace. Galerii se však přes všechny možné komplikace, související se skutečností, že jde o regionální instituci fungující ze státních příspěvků, dařilo a daří budovat jedinečnou sbírku intermédií, kterou pochopitelně chce nabídnout veřejnosti.
V roce 2012 tak PGU spustila projekt nazvaný První muzeum intermédií I. Jak číslice napovídá, jde v podstatě o cyklus, cyklus dlouhodobých expozic, které se mají střídat zhruba každých pět let a jejichž náplní je vystavovat intermediální díla vybraná ze sbírky galerie. Každý blok nese určité téma, které je dle pořadatelů aktuální či je potřeba, aby ve slovenské společnosti rezonovalo. První blok tak měl název Rod a tělesnost, druhý Mezi informací a pamětí.
V současné době mohou návštěvníci vidět další část projektu První muzeum intermédií III s poetickým názvem Něžná síla. Kurátorka a autorka celého projektu Mira Sikorová-Putišová vybrala ze sbírkového korpusu celkem deset děl, která se vztahují k tématům, jež jsou ve společenském diskurzu v Česku i na Slovensku velmi živá – kromě tradičního tématu feminismu je to problematika genderu (rodu), tzn. hledání osobní identity jedince, ale i jeho společenské role ve vztahu k maskulinitě, respektive feminitě, a s tím související otázky (ne)rovnosti a stereotypů. Mezi vystavujícími autory, jejichž výběr jde napříč generacemi. najdeme Janu Želibskou, Evu Filovou, Anettu Mona Chişa a Lucii Tkáčovou, Gabiku Binderovou, Lucii Dovičákovou, Emöke Vargovou, Dorotu Sadovskou, Veroniku Rónaiovou a jediného muže Ladislava Čarného.
Vystavená díla se pohybují od esteticky jemného intimního pojetí (Dorota Sadovská) přes intelektuální humor a nadsázku (Anetta Mona Chişa a Lucia Tkáčová) až po radikální umělecký jazyk (Lucia Dovičáková, Eva Filová). Vzhledem ke zpracovaným námětům se v dílech objevuje znázornění lidské tělesnosti či dokonce sexuality, nikdy však explicitní. V propagačních materiálech galerie najdeme varující formulku, že expozice „nemusí být vhodná pro citlivější a maloleté osoby“. Výstava nicméně není nijak šokující či ohrožující mravní vývoj člověka, pokud nepovažujete lidskou nahotu za něco extrémního.
Velmi pozitivně jde hodnotit architekturu a design expozice, které měl na starost Marcel Benčík. Pudrová barva závěsů navozuje atmosféru intimity a něžnosti a vkusně souzní s názvem bloku. Rovněž průvodce expozicí v podobě jednoduché skládačky je dobrý způsob, jak podat ruku návštěvníkovi při cestě za pochopením viděného. PGU za expozici První muzeum intermédií III získala v roce 2022 ocenění Bílá Kostka.
Satelit
To ovšem není všechno, co PGU nabízí. Když návštěvník vstoupí do galerie a zastaví se před pultem s propagačními tiskovinami a předměty, možná si letmo všimne, že v levé části místnosti se nachází prostor – kout s instalací. První povrchní pohled, nákup vstupenek a pak prohlídka expozice. Teprve při odchodu, nasycen vizuálními i mentálními podněty, neodolá a nechá opět sklouznout pohled na instalaci v rohu. Pár kroků směrem k ní, zastavení. Stejně jako se satelit pohybuje po oběžné dráze mateřského tělesa, i tato výstava o jednom dílu krouží tematicky (a v podstatě i fyzicky) okolo hlavní expozice.
Satelit vznikl jako rozšíření, ale zatímco „muzeum“ je dlouhodobou expozicí, Satelit funguje jako jeho proměnlivé oživení či aktualizace prostřednictvím dalšího díla. Jednotlivé minivýstavy se zde střídají v rámci několika měsíců. Prvotní koncepce, kdy byla díla do Satelitu vybírána od výtvarníků vystavujících v expozici, byla se současným výstavním blokem změněna. A tak v rámci Prvního muzea intermédií III. se v Satelitu setkáte se jmény, která v expozici nenajdete. Tato změna je rozhodně pozitivní, protože přináší ještě další a v podstatě nejaktuálnější reakci na dané téma. Zároveň láká publikum k opakované návštěvě, jelikož každá nová instalace v Satelitu může pozměnit pohled na celkový kontext. Nová perspektiva je dána i tím, že Satelit má na starost další kurátor(ka) – nejprve to byla Diana Klepoch Majdáková, poté a doposud Kristína Hermanová. K tématu Něžná síla se v rámci Satelitu doposud vyjádřili autoři Tomáš Rafa, Jan Kostaa, Ivana Šáteková, Martina Chudá, Kristián Németh nebo Dorota Holubová.
V současné době zde najdeme instalaci tří pláten a závěsných objektů od Zuzany Kužmové nazvanou lakonicky Nosnica. Nosnice neboli slepice chovaná za účelem produkce vajec je zachycena i na třech malbách, coby růžová vykuchaná mrtvola zavěšená před modrobílým ornamentem kachliček. Plátna, přestože zachycují marnost a smrt, působí esteticky příjemným dojmem. Nevidíme trápení ani krev. Nosnice ze sebe vydala, co měla, a nyní poklidně visí a ničím neobtěžuje diváka. Stejně tak jako zavěšené objekty – silonové punčošky naplněné odlitky skořápek slepičích vajec. Nejsou nijak personifikované, jedna punčocha téměř jako druhá. Když však míjíme ženy v punčochách na ulici, nevidíme do jejich nitra. Tady ano. Pokud návštěvník má odvahu a projde se mezi artefakty, všimne si, že řada „vajíček“ je rozbitých. Automaticky nás napadne myšlenka, že se z nich již nic nevylíhne. A to by přece mělo. Nebo ne?
Paralela mezi zvířetem degradovaným ve stroj na jídlo a vnímáním ženy ve společnosti je nasnadě. Smyslem života obou by měla být reprodukce. Přitom se předpokládá, že stejně jako nosnice na obrazech, i žena by měla být svým způsobem líbivý objekt podřízený požadavkům společnosti.
Je možné, že si řada především českých čtenářů řekne, že tato interpretace je přehnaná a nesouzní s jejich náhledem na svět, ani nejde zasadit do současného společenského rámce. Bohužel právě téma reprodukčních práv žen, respektive jejich omezování je na Slovensku (po vzoru Polska či Maďarska) velmi aktuální a citlivé. Zatímco česká společnost má k potratům stabilní až liberální přístup, na Slovensku je tendence spíše opačná. Zákon o omezování přístupu slovenských žen k interrupcím neprošel v roce 2021 o jediný (!) hlas a tyto tendence jsou stále aktuální.
Jak můžeme vidět, nenápadná vizuálně příjemná instalace v sobě nese podnět k nečekaně hlubokému zamyšlení, eventuálně i k revizi vlastních postojů. Jak to ale u uměleckých děl bývá, nejsou divákovi předkládána jasně formulovaná stanoviska, spíše je provokován k uvažování. Nosnice svým obsahem krásně navazuje na díla v expozici – zejména na společenskou roli ženy ve videu Gabiky Binderové anebo na zjednodušující a povrchní pohled na druhé pohlaví v obraze Lucii Dovičákové.
PGU v Žilině jako celek rozhodně stojí za návštěvu. Satelit Zuzany Kužmové si zde můžete prohlédnout do 9. 11. 2024, expozice První muzeum intermédií III datum svého zakončení zatím zveřejněno nemá.
[1] https://artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/sbirka-umeni-se-ma-cistit-je-to-zivy-organismus
