Zrcadlení času

V babím létě 2026 se odehrálo další dějství výtvarného dialogu Jany a Petra Machatových. Jevištěm mu byla Galerie N, která spolu s vybranými ateliéry Katedry designu Technické univerzity v Liberci sídlí v Jablonci nad Nisou.

Již tato skutečnost napovídá, že během výstavy manželské dvojice nebyla nouze ani o další rozhovory. Atmosféra jabloneckého centra vychází z historických přeryvů, ze střetu noblesní veřejné architektury raného 20. století a pozdějších vestaveb, jež mnohdy namísto souhry protikladů či alespoň scelování posílily fragmentaci. Vzpomeňme v této souvislosti na vypjaté stavy aktérů Janiných i Petrových šperků! O víru událostí hovoří i sama galerie, v níž ovšem starší plášť a současný interiér znějí v akordu. Výstavní prostor zaujme dvouetážovým charakterem i kombinací volného průchodu uprostřed a pochozích průhledů podél stěn. Ať reálně nebo jen pomocí smyslů divák proniká vrstvami, chápe se každého místa a zažívá různé perspektivy. O nic slabší dramata forem a materiálů vedou k uchopení celku i v předmětech na opačném měřítkovém pólu – ve špercích Jany a Petra Machatových. A zatímco pravoúhlý systém výstavního prostoru dynamizuje schodiště, usazení šperků prostředkují diagonály neméně rektangulárních autorských vitrín.

Bohatý výběr děl z více tvůrčích období obou autorů přinesl kvalitu retrospektivy. Navázal na sled jejich sólových a společných výstav, exkluzivních představení projektů i shrnutí dosavadní práce. Intenzivní vztah k fenoménu času, kterým se dílo Jany i Petra vyznačuje, tentokrát vyústil do titulu Časosběr. Lze jím shrnout, že v objektech samotných bývá čas tematizován skrze paměť člověka i společnosti, nebo připomenout, jak na čas upozorňují názvy jednotlivostí i kolekcí, dlouhodobě otvírané spektrum instalačních prostředků a doprovodných prezentací. Slovo Časosběr přirozeně zastupuje partnerství. Kromě přediva mezi životními protějšky patří linkám jejich průvodců, v oblasti kurátorské a interpretační v první řadě Vieře Kleinové. Ve svých textech Viera vysouvá na přední místo zprávu o trvalosti vztahu autorských osobností, neváhá jej označit jako „spolubytí“, ani užít přívlastek „dyadický“.¹ Jak bychom tedy mohli označit letité setkávání celé trojice? Vzhledem k jeho profesionálnímu ukotvení i ryze pozitivnímu dopadu stěží můžeme sáhnout k termínu „triáda“. Výstavu Časosběr nicméně informovaný divák vnímá i jako trialog. Hlas Viery Kleinové do něj zasahuje volbou i kombinací šperků. Mikrokosmos každé vitríny vzniká výlučně z Janiných či naopak Petrových prací. V některých skupinkách k sobě díla patří i z hlediska datace a příslušnosti do téže kolekce. V jiných je v běhu času propojuje kompoziční řešení, tvarová blízkost motivu. Vyniká tím členitost, v nejlepším smyslu slova skladebnost v objektech obou autorů, a zároveň obsahová návaznost napříč tvorbou. Ve vitrínách věnovaných Janě se vedle sebe ocitá ovál lidové výšivky a kruh ostnatého drátu podobný trnové koruně. Jinde míří gestikulující ruce ke společnému úběžníku i rotují v nekonečném proudu. Petrovu tvorbu spíná anatomická krajina se hřbety a proláklinami kůže, svraskalá z osudových důvodů, ohraničená dle různých tvůrčích principů a podaná v materiálu jednou organickém, podruhé továrně vyvinutém.

Znalci umění Jany a Petra Machatových vědí, že výstava bez nových děl nepřipadá do úvahy. Sebezničující imperativ autoři naplnili i v Časosběru. Janino hledání individua v davovém kódu, jehož kroky po léta vedou přes figurální i architektonické prvky, dospělo v roce 2026 k zrcadlovým plochám. Pozorovatel v nich vidí sám sebe, členy svého okolí i světelné jevy kolem. Nevychutná si však celistvý obraz a už vůbec ne takový, kterému by dominoval. Zlomky vnější reality těkají po destičkách šperku směrem ke krutě pociťované existenciální mezi i k příjemnému splynutí s univerzální strukturou, představenou výjimečně pomocí rostliny. Peter obvykle putuje s diváky při vnitřních hranicích figurace jemným reliéfem, proťatým systémem ještě jemnějších brázd, jež připomenou papilární linie i spádnice na mapách. V recentních kolekcích ale Peter zalamuje povrch do velkých stupňů, strhává jej prudkým sklonem. Potlačuje detail a otázky k přítomnosti těla klade jinou řečí než dosud. Ať už divák tělo za základ uzná nebo ne, patrně jej vzruší nízká hladina rozlišení. Díky ní se lze dále ptát na cokoli.

Galerie N spoluvytváří akademické prostředí. Kde jinde se ptát na cokoli než právě tam? Do programu galerie patří prezentace zralých osobností i studentů. Jana a Peter Machatovi v roli „těch prvních“ dosvědčili nevyčerpatelnost svých strategií. Podpořili „ty druhé“ v těžkých nebo naopak podezřele lehkých začátcích, kdy se zdá, že vše již bylo objeveno, případně, že není na co navazovat. Zastavení trojice Jany Machatové, Petra Machaty a Viery Kleinové na akademické půdě Galerie N má i symbolický rozměr. Jejich časosběrný vztah totiž nedávno získal zázemí na spřízněném ostrově svobod – Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.